Teorie a estetika architektury »

RYCHLÝ NÁHLED DO KAPITOLY

Pokud jsme hovořili o estetice mohlo se chvílemi zdát, že se pohybujeme stále jen na velmi teoretické rovině. Se vstupem do teorie architektury se však dostáváme k samému jádru oboru architektura a můžeme předpokládat, že látka se stane obecně přístupnější a srozumitelnější. Pro ty studenty, kteří tíhnou více ke stavebním konstrukcím se budeme snažit včlenit poznatky a informace spolu související (architektura a konstrukce) a navzájem se ovlivňující.

Cíle kapitoly

• Porozumíte dalším odborným pojmům.
• Naučíte se je správně prezentovat.
• Zvládnete jejich používání v praxi.

ČAS POTŘEBNÝ KE STUDIU

Pro studium této kapitoly si vyhraďte časový prostor v rozmezí 180 až 240 minut.

KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY

Architektura, architektonika, funkce architektury, architektonický prostor, interpretace architektury, vnímání architektonického prostoru, architektonika, tektonika.

Architektura tvoří nedílnou součást životního prostředí člověka, je utvářena na základě lidských potřeb, zároveň však tyto potřeby modifikuje. Je jedním z prvků ovlivňujících kvalitu života, je to lidský výtvor nejsilněji a nejbezprostředněji esteticky působící.

Význam architektury pro kvalitu našeho života lapidárně vyjádřil italský teoretik architektury B. Zevi: „Cenzura zasahuje do filmu a do literatury, ale nedokáže zabránit skandálům ve stavbě měst a v architektuře, jejíž následky jsou mnohem vážnější a trvalejší, než může mít vydání pornografického románu. Každý může zavřít rádio, nebo odejít z koncertu, nemít rád kino nebo divadlo a vůbec nečíst knihy, ale nikdo nemůže chodit se zavřenýma očima kolem staveb, které tvoří rámec našeho denního života.„

Obrázek 6-1: La Coruňa, Krása a všednost

Základní předpoklady pro vznik a vývoj architektury jsou:

• společenské (ideové, ekonomické ap.)
• technické (rozvoj řemesel a vědy, průmyslu, organizace stavby a výroby ap.)
• výtvarné a estetické ideály (umělecké koncepce a představy)

Hlavní principy architektury byly definovány již v 1. stol. př. n. l. Vitruviem; podle něho musí stavba být dokonalá po stránce stavební (konstrukční), musí mít užitnou funkci a měla by být krásná, přičemž konečná forma stavby závisí na vyváženosti všech tří momentů.

Kolektiv: Encyklopedie světové architektury, Baset, Praha, 2003

Architektura znamená v užším pojetí umění stavět a je to vrcholná forma stavitelství, jejímž hlavním výrazovým prostředkem je architektonický prostor.

V širším pojetí se jedná o souhrn stavitelského umění (tedy architektury v užším slova smyslu a stavitelské techniky). Jedná se o jednotné dílo jak architekta, tak stavitele (stavebního inženýra).

V nejobecnějším pojetí utváření celého životního prostředí uměleckými prostředky v návaznosti na dostupnou techniku a vědecké poznatky.

Na rozdíl od stavitelství, s nímž je architektura bezprostředně spjata, mají díla architektury plnit nejen požadavky užitkové, ale mají vyvolávat určitý dojem, citová hnutí, představy, myšlenky. Architektura tvořivě spojuje funkční, konstrukční, technické a ekonomické aspekty s uměleckými a je přiřazována někdy k vědeckým, většinou však k uměleckým oborům. Též stavba jako taková je výsledek díla stavitele či architekta a je vždy určitým kompromisem mezi záměrem architekta a požadavky (respektive možnostmi) stavebníka.

Rozlišujeme například architekturu interiérovou, architekturu krajinářskou, zahradní architekturu, urbanismus.

Obrázek 6-2: La Coruňa, Architektura pevnostní

Kolektiv: Všeobecná encyklopedie, díl 1, Diderot, Praha, 1999

Architektonikou rozumíme

• souhrn obecných zákonů architektury a jejich tvarů, nauka o jejich zákonech
• umělecké a technické řešení stavby, skladba, uspořádaní nějakého celku a jeho, částí
• umělecké stavitelství

• Její součástí je tektonika.
• Nauka o architektonickém řádu. Zkoumá a aplikuje pravidla a zásady, jimiž se stavba stává uměleckým dílem.
• Přeneseně umělecká skladba výtvarného díla vůbec (architektonika obrazu, hudebního díla a podobně).

Tektonikou rozumíme nauku o stavebních konstrukcích a o jejich architektonickém vyjádření a je součástí architektoniky.

Za architekturu tektonickou je považována stavba, jejíž tvary vyjadřují nebo naznačují statickou funkci stavební konstrukce.

Obrázek 6-3: La Coruňa, Tektonická architektura

Základními tektonickými systémy jsou systém sloupu a kladí (architrávový systém), systém stěny (zdi; viz též stěnová konstrukce), systém oblouku a klenby (viz též klenební konstrukce) a systém skeletový (viz též skeletová konstrukce). Viz též statika. - Z latinského tektón tesař, stavitel.

Architektonický řád

• soubor tvarových a proporčních zásad a pravidel, jimiž se řídí architektonická tvorba daného slohového období
• v užším smyslu sloupový řád

Funkce architektury

• užitná funkce
• estetická (dekorativní) funkce
• symbolická funkce

Funkce architektury vyjadřuje požadavek, aby architektura sloužila různorodým potřebám lidí dané doby. Zánik původní funkce ve většině případů znamená ohrožení existence stavby; nalézt pro stavbu novou odpovídající funkci je jedním z principů památkové péče a významným předpokladem pro zachování stavby Nejvýznamnější praktickou funkcí je využití stavby jako obydlí, přičemž jeho forma je proměnlivá v závislosti na sociálních, historických, geografických, klimatických a jiných podmínkách. Dá se tedy říci, že primární funkcí architektury byla funkce ochranná. Je podmíněna estetikou stylu dané doby a projevuje se například ve vyváženosti stavby, ve vhodnosti měřítka, souladu proporcí i v ornamentu.

Obrázek 6-4: Trondheim v Norsku - Původní přístavní skladiště jsou nyní využívána jako obchodní a bytové domy.

Nedílnou součástí estetického působení je vřazení stavby do širších prostorových souvislostí (urbanismus).

Architektura je nositelem určitých významů; odráží myšlenkový svět dané epochy, popřípadě její ideový program. Hovoříme také o symbolismu v architektuře. Se symbolickou a ideovou funkcí souvisí i prestižní funkce architektury.

Lapidárně ji charakterizoval L. B. Alberti: „... stavíme velké stavby, aby naši potomci mohli předpokládat, že jsme byli velkými osobnostmi".

Uvedené funkční aspekty mají ve stavbě vytvářet jednotu, v níž se projevuje estetika a celková hodnota stavby. V souvislosti s účelem stavby však může být některá funkce potlačena, nebo zdůrazněna. Na základě různého poměru a kombinace funkcí vznikly hlavní typy staveb: dům, chrám, opevnění, památník, divadlo, nádraží, továrna, nemocnice ap. Člověk rozpoznává specifické znaky daného druhu architektury, což mu umožňuje přirozeně se orientovat v městském prostoru, který je esteticky i významově diferencován.

V historismu 19. stol. a zejména ve 20. stol. (v souvislosti s rozvojem internacionálního stylu) byly však specifické znaky odlišující různé druhy staveb často úplně nově vytvořeny nebo naopak zcela setřeny (divadlo, muzeum, vládní budova, hotel i činžovní dům postavené ve stejném „sklo-beton" stylu).

Obrázek 6-5: Oslo, Hotel de Ville

Vztah estetické a užitné funkce je názorně patrný u většiny pražských činžovních domů 19. a 1. poloviny 20. století; průčelí obrácené do ulice je zdobeno, dvorní trakt zůstává holý, přičemž tvůrci průčelí a prostorového uspořádání domu byli často různí architekti, kteří se často ani osobně neznali.

Interpretace architektury

Až do renesance se architektura obvykle považovala za vrcholné vyjádření tvůrčí činnosti člověka, integrující ve vyšší jednotu všechna ostatní umění.

V architektuře lze vidět výraz bytostného vztahu člověka ke světu a výraz společenského uspořádání určité epochy či myšlenkového stylu a idejí doby.

Architekturu lze rovněž interpretovat jako poměrně průkazné měřítko ekonomických možností dané společnosti i její kulturní úrovně.

Samotné množství různých interpretací však ukazuje na mnohotvárnost a do jisté míry skutečně integrující charakter tohoto oboru.

Obrázek 6-6: Trondheim, Univerzita NTNU, působivá interpretace prosperity norské společnosti.

Architektonický prostor

Kolektiv: Encyklopedie světové architektury, Baset, Praha, 2003

Architektonický prostor - trojrozměrný útvar uměle vytvořený lidskou stavitelskou činností, vymezený architektonickými hmotami. Hlavní výrazový prostředek architektury. V širším smyslu je součástí architektonického prostoru i prostor urbanistický (viz též urbanismus).

Architektonický prostor dělíme na:

• vnitřní prostor (interiér)
• vnější prostor (exteriér, urbanistický prostor)
• meziprostor (poloprostor)

Vnitřní prostor

Prostor vymezený vnitřními rozměry a stěnami stavby (podlahou, zdmi, stropem).

Je integrální součástí architektonického díla, ačkoli existují i architektury bez vnitřního prostoru (památníky, mosty a podobně).

Může být uzavřený (vymezený plnými plochami) nebo otevřený (část stěn je např. nahrazena okny, tvořícími přechod mezi vnitřním a vnějším prostorem jako například v gotické katedrále).

Ve většině případů (s výjimkou hloubení jeskyní a štol) vznikal současně s vnitřním prostorem i jeho obal – zdi.

Vnější prostor

Je vymezen vnějšími rozměry a stěnami architektury (fasádami, uličními frontami a podobně). Může být obemknutý (uzavřený uvnitř architektury, jako například nádvoří) nebo otevřený (prostor uliční, náměstí a podobně), který může volně přecházet do přírodního prostoru.

Meziprostor

Je prostor, který je z jedné nebo více stran otevřen a z dalších (zejména ze shora) uzavřen, jako například loubí, kolonáda, lodžie, portikus, sala terrena.

Obrázek 6-7: Telč, Meziprostor na zámku

Architektura se přírodnímu prostoru buď podřizuje (příroda převládá, popřípadě je stavbou její působení i umocněno; např. některé stavby lidové architektury), nebo stavba a příroda harmonují (např. některé barokní stavby, ale i např. některé moderní stavby - F. L. Wrighta), popřípadě stavitelské dílo radikálně mění přírodní prostředí, a to z estetického hlediska pozitivně (dynamizování krajiny citlivě pojatou výškovou stavbou) i negativně (panelové sídliště zcela měnící tvářnost krajiny).

Orientace architektury - poloha stavby vzhledem ke světovým stranám, popřípadě vzájemný prostorový vztah několika staveb vůči světovým stranám i vůči sobě navzájem. K orientaci stavby se přihlíželo zejména z důvodů magických a náboženských, ideologických a symbolických, geografických a klimatických, prakticky účelových i ryze estetických. - Z latinského orientare obracet se k východu.

Architektonický prostor vyjadřuje trojrozměrnost architektury. Chce odlišit vnější a vnitřní rozměr „obalu" (vnější a vnitřní rozměr zdí) a rozměr prostoru jím obaleného. Prostorové charakteristiky stavby jsou úzce spjaty s charakteristikami časovými.

Od klasického starověku až do 19. století byly estetické teorie založeny spíše na proporcích a systému uspořádání architektonických prvků. Architektura byla často ztotožňována výhradně s hmotnými částmi stavby, tedy s „obalem" prostoru, pozornost architektů byla soustředěna zejména na výzdobu zdí a na vzájemné poměry a harmonii stavebních hmot.

Ve 20. století byl na architekturu mj. aplikován pojem časoprostoru odvozený z myšlenek A. Einsteina a H. Minkowského a architektonický prostor se z více příčin ocitl v centru pozornosti architektonické teorie i praxe.

Při utváření architektonické kompozice je hlavní starostí architekta vztah prostorů (vnějšího i vnitřního) k povrchům a článkům, které je vymezují.

Stavba vymezená vůči vnějšímu prostoru se může záměrně co nejvíce vydělit (monumentální „imperiální" stavby, pevnosti, vězení), nebo se snaží o prorůstání různých prostorů pomocí architektonických prvků (oken, kolonád, portiků) i materiálů (sklo).

Obrázek 6-8: Trondheim, Univerzita NTNU, Prorůstání prostorů

V některých slohových etapách se architekti zaměřovali (z estetických i technických důvodů) více na ztvárnění vnějšího prostoru (řecká architektura), v jiných na ztvárnění vnitřního prostoru (gotika), v dalších usilují o vyváženost (baroko).

Z technických a konstrukčních důvodů často není možné při dokonalém (slohovým požadavkům odpovídajícím) formování vnitřního prostoru obdobně ztvárnit prostor vnější. Například dokonalý vnitřní prostor byzantského chrámu Hagia Sofia musel být z vnějšku staticky zabezpečen mohutnými opěrnými pylony a stavba tak z vnějšího pohledu ztratila na dokonalosti vnějšího účinu a na tvarové čistotě. Podobně byl ve prospěch účinku vnitřního prostoru „obětován" (ale následně i esteticky zhodnocen) vnějšek gotických katedrál, zakrytý opěrným systémem. V současnosti se protiklad mezi čistým vnitřním prostorem a vnějším podpůrným systémem projevuje např. u zavěšených střech stadionů ap.

Vnímání architektonického prostoru

Z hlediska vnímajícího je třeba rozlišit fyzický prostor, což je architektonický prostor vymezený obklopujícími zdmi s pevně určenými rozměry, a konceptuální prostor (prostor vnímaný člověkem) - tedy fyzický prostor modifikovaný stanovištěm a pohybem pozorovatele, hrou světla a stínu, akustickými efekty, malbou a podobně.

Vnímání architektonického prostoru je jedním z nejpodstatnějších estetických vjemů při vnímání architektonického díla.

U některých staveb a stavebních slohů je rozdíl mezi fyzickým a konceptuálním prostorem nepatrný (renesance zdůrazňující hmotovost a uzavřenost stavby).

U jiných staveb a stavebních slohů je rozdíl mezi fyzickým a konceptuálním prostorem podstatný (baroko vyvolávající malbou na stěny a kupoli optickou iluzi, že prostor pokračuje za hranice zdí, je proměnlivý, neuchopitelný, otevřený).

Složitost a mnohovrstevnatost prostorových kvalit způsobuje, že vnímání architektonického prostoru nelze uspokojivě nahradit žádným způsobem zobrazení architektury (tak jak to lze například u vnímání obrazu, tvaru a výzdoby fasády a podobně).

V současnosti však možnosti komplexního zobrazení architektonického prostoru výrazně obohatila počítačová animace.

Nejbližší skutečnému vnímání prostoru je jeho snímání filmovou kamerou nebo videokamerou v pohybu, který by skutečné vnímání zrakem napodoboval.

Pravěk a starověk

V pravěku člověk asi ještě nevěnoval pozornost vnitřnímu prostoru a obydlí chápal pouze jako obranu a úkryt.

Ve starém Egyptě byl vnitřní prostor údolních nebo zádušních chrámů hustě zaplněn sloupy, ale docházelo ke gradaci prostoru.

Řecký chrám byl příbytkem bohů, lidé stáli před ním, řecká divadla byla nezakrytým prostorem.

Ve starověkém Římě byla uplatněna klenba, která umožnila účinně a s estetickým působením uzavřít vnitřní prostor. Byly vytvořeny velké shromažďovací prostory (thermy, chrámy jako Pantheon, baziliky a jiné).

Středověk

V byzantském období vynikala zejména tvorba prostoru nad centrálním půdorysem s kupolí; výjimečným příkladem ničím nerušeného byzantského vnitřního prostoru je konstantinopolský chrám Hagia Sophia.

V západní středověké Evropě se rozvíjelo klenební umění jak nad centrálním půdorysem, tak (zejména) nad půdorysem podélným.

Románský prostor byl obvykle vymezen základními geometrickými formami a působil svou statičností a monumentalitou.

Dynamické gotické prostory mají zdůrazněnou vertikalitu, potlačenou hmotnost a vyznačují se transparentností (složitá hra žebroví, opěrných pilířů a kružeb, okenní vitráže).

Obrázek 6-9: Trondheim, Největší gotická katedrála ve Skandinávii

Urbanistický prostor středověkého města lze charakterizovat jako hradbami ohraničené místo s hlavním náměstím s radnicí a s posvátnými centry (chrámy) a profánní periferií. Dimenze půdorysu jsou odvozeny z pěšího pohybu. Profánní zástavba je koncipována pro bezprostřední kontakt s člověkem (divákem), ztvárnění detailů odpovídá konkrétnímu smyslovému vnímání. S profánní zástavbou kontrastují svou vertikalitou gotické chrámy, jejichž nadlidské měřítko jakoby vyvlékalo člověka mimo konkrétní prostor z konečnosti lidského světa.

Novověk

Pro renesanční architekturu je příznačná tendence k vytvoření vymezeného a jednoznačně určeného prostoru.

Renesance je charakteristická základními geometrickými tělesy je čtverec, obdélník, kruh, krychle a koule. Stavěly se zejména prostory podélné a centrální. V chrámové architektuře se střetávala tendence renesančních architektů k centrálním prostorům (lépe odpovídají renesanční estetice) s potřebami církve, která z liturgických důvodů dávala přednost prostorům podélným. V oblibě byly klenby uzavírající prostor (kupole, klášterní klenba, klenba melounová nad půdorysem kruhovým, čtvercovým, polygonálním, křížovým nebo vzniklým ze složitějších průniků. U podélných staveb vedlo úsilí o jednotný prostor k potlačení postranních lodí a jejich nahrazení kaplemi, otevřenými do hlavní lodě, nebo kaplemi střídavě otevřenými a uzavřenými. Obdobně byla potlačena loď příčná, která pouze nepatrně předstupovala. Nad křížením byla obvykle vyzdvižena kupole. Klenební systém na rozdíl od gotiky nepřiznával působení tlaků. Opěrné pilíře byly vtaženy do vnitřku budovy mezi kaple, pro zajištění stability klenby se používaly pomocné prostředky jako železná táhla v patkách klenby nebo zavěšení klenby na krov.

V Baroku oproti renesanční středové souměrnosti nastupuje souměrnost osová, oblíbeny jsou složitější půdorysy na základě eliptických průniků a jiných kombinací prostorových prvků. Nezřetelnost a iracionalita prostoru byla umocněna střídáním konkávních ploch s konvexními na složitém půdorysu, hojně byl využíván iluzionismus, zejm. iluzivní malby, zdánlivě otevírající nové prostory. Užití konkávního vydutí posilovalo dojem tzv. expandujícího prostoru, který jakoby vytlačoval zprohýbané obvodové zdivo ven. Vnější a vnitřní prostor si často vzájemně neodpovídaly, průčelí bylo komponováno nezávisle na vnitřní skladbě budovy (tzv. barokní dualismus: např. stavba zvenčí konkávně prohnutá má eliptický vnitřní prostor). Sjednocení prostoru se neděje jen na základě průniku prostorových prvků, ale též tzv. pulsní juxtapozicí - ovlivněním jednoho prostoru druhým.

Vnitřní prostory byly v období baroka v návaznosti na některé stavby pozdní renesance chápány jako celistvé nedělitelné jednotky, které nejsou jednoznačně vymezené: v pojetí obvodové stěny se prosazuje kontinuita, podporující jednotu prostoru.

19. století

Opakování historických schémat, avšak s novými obsahy, které byly spojeny s nástupem nových stavebních typů (školy, banky, nádraží, divadla ap.) bylo obvyklé.

Některé prostorové koncepce využité v průmyslové architektuře se staly součástí „vysoké“ architektury.

Města, do té doby vymezená hradbami, se po jejich zboření několikanásobně rozrůstají. Rozsáhlé přestavby měst často výrazně pozměnily jejich základní prostorovou skladbu (Paříž, Vídeň). Koncem 19. a ve 20. století byly pro pochopení architektonického prostoru použity mimo jiné i poznatky neklasických geometrií.

Obrázek 6-10: Trondheim, Obranná tvrz

20. století

Tvorba nových prostorů byla umožněna v důsledku nových stavebních konstrukcí i nových materiálů (železo, beton, železobeton, rozsáhlé uplatnění skla).

Moderní architektura (Wrightova Vila nad vodopádem, Vila Tugendhat od Miese van der Rohe) často usiluje o vzájemné prolínání prostorů.

Obrázek 6-11: Brno, Vila Tugendhat

Urbanistický prostor funkcionalismu byl pojímán jako stejnorodé a významově neutrální prostředí, do něhož jsou vsazovány konfigurace stavebních hmot a komunikace mezi jednotlivými funkčními oblastmi. Zrušena byla tradiční ulice, z obou stran obklopená zástavbou. Důraz byl kladen na rychlost přepravy, neboť mobilita byla považována za základní rys moderního života. Od 60. let 20. století vznikají reakce na indiferentní prostor moderního města, obnovuje se zájem o konkrétní prostorové formy, rehabilitována je ulice, náměstí. Významným impulsem pro naplnění urbanistického prostoru prostorovými významy a identifikačními znaky bylo teoretické působení i tvorba představitelů postmoderní architektury.

Samostatný úkol

Na obrázku vidíte terasu na střeše domu, který známe pod názvem „Baťova 21“. Tento „mrakodrap“ ve Zlíně se tyčí nad městem a poskytuje krásný výhled. Výstižně popište tento architektonický prostor.

Obrázek 6-12: Zlín, „Baťova 21“

Obrázek 6-13: Zlín, „Baťova 21“

Řešení

Prostor v takové výšce nad městem má vždy fascinující atmosféru. Architekt Karfík neváhal a využil tohoto aspektu pro návrh restaurace a odpočinkové zóny. Aby na terase bylo příjemné posezení, bylo nezbytné tento prostor zútulnit a udělat jej tak trochu uzavřený, tedy polootevřený. Z jedné strany je posezení chráněno uzavřeným prostorem restaurace a ze strany jižní pak formálním betonovým rámovým systémem (6-12), který vytváří iluzi uzavřenosti. Volné průhledy touto konstrukcí nám umožňují výhled do dalekého kraje a přináší nám pocit opojné volnosti. Atmosféru přírody a příjemné klima dotvářejí ozeleněné a vodní plochy. Nechybí ani dynamický vodní prvek dotvářející akustickou pohodu.

Korespondenční úkol 6-1

Na obrázku vidíte renesanční arkády, lemující zahrady na zámku v Telči. Popište tento architektonický prostor podobným způsobem, jako v předchozím úkolu.

Obrázek 6-14: Telč, Zámecká arkáda

Obrázek 6-15: Telč, Zámecká arkáda

Korespondenční úkol 6-2

Vyhledejte si a nebo si nafoťte obrázky architektonického prostoru, který vás zaujal a pohovořte o něm obdobným způsobem jako v předcházejících úkolech.

Test

1. Architektura je vrcholná forma ...

1. stavitelství
2. renesance
3. gotiky

2. Hlavním výrazovým prostředkem architektury je ...

1. symetrie
2. architektonický prostor
3. architektonická kompozice

3. Za architekturu tektonickou považujeme stavbu, jejíž tvary naznačují nebo vyjadřují ...

1. harmonii
2. symetrii
3. statickou funkci konstrukce

4. Vnitřní architektonický prostor je vymezen ...

1. podlahou, zdmi, stropem
2. okny a dveřmi
3. fasádou objektu

5. Kolonáda je ...

1. meziprostor
2. vnější prostor
3. vnitřní prostor

Shrnutí kapitoly

Velmi široce jsme hovořili o architektonickém prostoru jako a základní jednotce architektury. Uvedli jsme mnoho příkladů a také jsme sice stručně, ale přehledně probrali jeho historický vývoj. Na základě tohoto studia byste si měli osvojit analýzu stávajícího prostoru a jeho vyhodnocení. Mnohem důležitější ale je, abyste postupně byli schopni sami vytvářet kvalitní architektonické prostory. Protože jste se je naučili vnímat a s rostoucími zkušenostmi vaše schopnosti porostou, měli byste tento základní úkol architekta postupně zvládat.

Doplňující zdroje

• Dudák, V., Pošva, R., Neškudla, B.: Encyklopedie světové architektury, Díl 1, Baset, Praha, 2000
• Kolektiv: Všeobecná encyklopedie, Diderot, Praha, 1999