Teorie a estetika architektury »

RYCHLÝ NÁHLED DO KAPITOLY

Dvacáté století bylo stejně významuplné a horečnaté jako století devatenácté. V konečném důsledku snad bylo ještě mnohem více „revoluční“. Celospolečenské procesy, které proběhly světem sice již nenazýváme revolučními, ale jejich dopad pro lidstvo byl stejný a často ve své šíři ještě větší. Jsou to především dvě světové války, které také v důsledku obrovského technického rozvoje přinesly zásadní změny ve všech oblastech života společnosti. Tento proces s sebou přináší problémy dosud nepoznané a tedy nepojmenované a neřešené. Uvedeme několik přestavitelů společenské kritiky a poukážeme na jejich postoje.

Cíle kapitoly

• Pochopením kritiky současné společnosti získáte nadhled nad touto problematikou.
• Naučíte se nahlížet na současné problémy očima teoretiků.
• Zvládnete tak vyhodnotit svůj vlastní přístup a pojmenovat jej.

ČAS POTŘEBNÝ KE STUDIU

Pro zvládnutí této kapitoly budete potřebovat časové rozmezí mezi 180 a 260 minutami.

KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY

Fenomenologie, ontologie, autenticita, neautenticita, kritika, konzumní společnost, automat, reklama.

Fenomenologie

Tento pojem pochází z řeckých slov phainomenon - jev, logos - řeč, nauka.

Filozofická nauka o fenoménech (jevech) je významný směr filosofie 20. století, založený E. Husserlem a je dílem jeho žáků.

Cílem fenomenologie je očista zkušenosti od předsudků a neprověřených dojmů.

V tomto smyslu je fenomenologie kritikou positivismu a znamená návrat k ideji absolutního poznání, které je základem všeho vědění, včetně vědeckého. Ohlas nalezla významně i v estetice, právní vědě, filosofii náboženství. Ovlivnila úzce existencialismus, zavdala podnět ke vzniku hermeneutiky (H.-G. Gadamer, P. Ricoeur) a inspirovala mnohé představitele poststrukturalismu a filosofie postmoderní (J. Derrida, F. Lyotard, G. Vattimo).

Martin Heidegger (1889 - 1976)

Obrázek 5-1: Martin Heidegger

Heidegger byl německý filosof, jeden z nejvýznamnějších představitelů moderní ontologie.

Ontologie - věda o bytí jako takovém. Na základě fenomenologie vypracoval filozof zcela samostatnou filozofii bytí.

Za východisko otázky smyslu bytí již nepovažoval výlučně lidskou existenci, nýbrž bytí chápal jako význačně dějinné. Čas je myšlen jako rozměr dějinně se odhalující pravdy bytí a člověk ve svém vztahu ke světu je chápán jako ten, kdo je schopen tuto pravdu vyslovovat.

Umění není kulturní aktivita, ale prostor, kde se zjevuje pravda a bytí.

Umělecké dílo by nemělo sloužit vystavování a mělo by se vrátit k řeckému pojetí, kde bylo umělecké dílo místem k vyjevení pravdy a jsoucna.

Člověk zpravidla nežije tak, aby svému bytí odpovídal = neautentický život, ale nechá si stanovit vlastní volbu.

• vrženost
• obstarávání, starost
• spolubytí
• odhánění myšlenky na smrt

Vrženost - člověk je vržen do světa a musí převzít svůj pobyt, aniž by znal hlubší důvod proč.

Obstarávání, starost - člověk se ve světě musí zaopatřovat (bytí je starost).

Spolubytí - spolupobývat s ostatními - nutí člověka najít určitý způsob vycházení s ostatními, což se děje zpravidla přebíráním průměrných názorů a interpretací světa. To znamená, že člověk žije v určitém „ono se“ (dělá se, říká se). Neosobnost namísto vlastního poznávání přebírá obecný pohled a průměrný názor, který zastírá skutečnou pravdu.

Odhánění myšlenky na smrt - příkladem neautentického života je i odhánění myšlenky na vlastní smrtelnost, přestože právě smrt umožňuje člověku dosáhnout uzavření (a tak i celosti a smyslu) jeho životního příběhu.

Z neautentického života mohou člověka přivést k autenticitě existenciální okamžiky.

Autenticita:

• hlas svědomí
• „bytí ke smrti“, úzkost
• svoboda

Hlas svědomí - umožňuje uvědomění si své autenticity. Hlas naší zapomenuté autenticity, hlas promarněných možností naší skutečné svobody.

„Bytí ke smrti“, úzkost - autentický život si je vědom své konečnosti, pobyt je v úzkosti osvobozen od panství „ono se“ a je přiveden před sebe sama. Jedině tváří tvář této budoucnosti můžeme najít naplnění svého života, oproštěni od závislosti na ostatních lidech.

Svoboda - autentický život je svobodný, nikoli svévolný.

Heidegger ovlivnil filosofii Jana Patočky, Václava Havla a myšlenkové zázemí Charty 77.

Analýza neautenticity moderní společnosti hovoří o kolektivním postoji „ono se“. Tento přístup může přivést obyčejné, slušné lidi k přitakávání totalitě, k roli kolečka v soustrojí bez vlastních zásad a přesvědčení.

Jan Patočka (1907 - 1977)

Obrázek 5-2: Jan Patočka

Český filosof, překladatel a kulturní historik studoval u německých filozofů Husserla a Heideggera. Byl spoluzakladatel „Charty 77“ a společně s V. Havlem a J. Hájkem také jejím mluvčím. Zemřel po politickém výslechu.

Příčiny krize, kterou prochází moderní člověk, viděl v rozdělení světa na přirozeně daný a vědecký. Hovoří o tom ve své první práci Přirozený svět jako filosofický problém (1936).

Objektivní zákonitosti vědeckého světa utvářejí neosobní a odcizený život člověka, který si podmaňuje přirozený svět.

Odhalení a popis přirozeného světa jsou cestou k pochopení problematiky a smyslu lidské existence.

Shrnutí

Esteticky lze hodnotit jevy buď pozitivně, nebo negativně, nebo v různých kombinačních stupních pozitivního a negativního posouzení. Pozitivní hodnocení určuje věci jako krásné (hezké, nádherné, půvabné…atd.). Negativní jako nehezké (škaredé, odpudivé, šeredné, atd.). Hovoříme-li tedy o krásnu, předpokládáme, že tato kvalita nebude chápána odtrženě od jejího protikladu, který ostatně vůbec umožňuje její pozitivní ráz.

Naopak o šerednu nelze hovořit bez neustálé přítomnosti pozitivního pozadí.

Estetika je naukou o krásnu

Volba slova „estetika“ však nebyla etymologicky nejsprávnější, neboť slovo je odvozeno z řeckého aisthésis, což doslova znamená vnímání.

Rozlišujeme tři oblasti krásna:

- Příroda, což je realita, která není přímo produktem lidské činnosti. Oddělení opravdu čisté přírodní krásy je někdy velmi obtížné.

Obrázek 5-3: La Coruňa, Příroda prostupuje společenským prostorem

- Mimoumělecké výtvory lidské činnosti, např. výrobky řemesel, průmyslu, stavebnictví, vědecké práce.

Obrázek 5-4: Telč, fasáda domu na náměstí

- Umění.

Obrázek 5-5: Telč, barokní sochařství

Všechny tři oblasti jsou stejně důležité a nelze preferovat jednu před druhou, i když každá oblast má jistě plus vůči druhým v různých aspektech.

Příroda je geneticky základní pro vznik estetického cítění lidské společnosti.

Mimoumělecké výtvory lidské činnosti kvantitativně převládají co do počtu realizovaných estetických reakcí (uvážíme-li např., že při každém nákupu, výběru věcí, oblékání a při každé práci vůbec se účastní u každého člověka i jeho vkus).

Umění je odedávna nejvíce zkoumaným polem. Nejvíce soustřeďuje pozornost estetiků a podle některých názorů je i oblastí, v níž se nejvíce koncentrují a zvýrazňují samy estetické kvality a problémy věci. V každém případě toho v estetice nejvíce bylo napsáno právě o umění.

Estetika jako nauka znamená určitý vypracovaný systém který musí být ověřen celými dosavadními dějinami vkusu a umění.

Estetika realistických směrů bude vždy jiná než estetika nerealistických směrů.

Význam estetiky a teorie umění pro společenskou praxi je především dán významem předmětu samotného. To je základní předpoklad významu každé nauky, který může být správnými metodami v konečném efektu zachován a zvýšen. Nesprávnými metodami pak také snížen a oslaben.

Úloha samotné estetiky je obrovská a dotýká se života sta a sta miliónů lidí, je obrovskou hospodářskou silou a ovlivňuje také techniku.

Je podstatnou součástí ideologické nadstavby, osvěty, kultury a civilizace na této planetě Estetické hodnocení běžných věcí a jevů, estetické vztahy ke skutečnosti samotné totiž jsou něčím ještě mnohonásobně frekventovanějším, provázejí každého běžného člověka bez výjimky, ať v primitivní či vyspělé formě, od kolébky až ke hrobu. Vztah matky k dítěti, erotické vztahy, vztahy lidí k jejich přírodnímu okolí, oděvu, obydlí, nábytku, nádobí, ozdobám, dopravním prostředkům, atd. To vše je zčásti a někdy velmi silně esteticky zabarveno, to vše patří do předmětu estetiky.

Obrázek 5-6: Norsko, Přirozená kása

Franktfurtská Filozofická škola

Vědecký institut známý pod tímto názvem začal pracovat jako oddělení Univerzity ve Frankfurtu v Německu a byl založen v roce 1923 Felixem Weilem. V letech 1933 až 1952 měl institut několik různých míst působení (Ženeva, New Yourk, Kalifornie), neboť hledal nezávislost před nacistickým nátlakem. Teprve v roce 1953 se opět vrátil do Frankfurtu.

Jeho hlavními představiteli byli T.W.Adorno, M.Horkeimer, H.Marcuse, W.Benjamin, aj.

V době svého založení bylo zkoumáno dílo Karla Marxe z pohledu vědy a výzkumu. Po II.světové válce se institut zabýval kritikou poválečné společnosti, kapitalismu i socialismu.

Kritika konzumní společnosti

Stoupenci byli inspirováni K.Marxem a hegelovskou didaktikou.

Na rozdíl od marxismu však zdůrazňují individualitu člověka proti masovosti i proti abstraktním analýzám, které podřizují subjekt objektu.

V moderních společnostech převažuje orientace na „mít“, což vyjadřuje majetek, sláva, zisk, moc, sexuální požitky a podobně.

Za tyto požitky člověk platí úpadkem morálky, úzkostí a stresem. Člověk nemůže vlastnit vše, což by mohlo znamenat, že nemůže být nikdy šťastný.

Je vhodné změnit „MÍT“ na „BÝT“ a stát se ze štvance zodpovědným člověkem.

Theodor Wiesengrund Adorno (1903 - 1969)

Obrázek 5-7: Theodor Wiesengrund Adorno

Německý filosof a sociolog, muzikolog a představitel frankfurtské školy emigroval v roce 1934 do USA, kde působil do roku 1949.

Estetika v jeho díle zaujímá obsáhlý prostor.

Kultura (ovládnutá kulturním průmyslem) dnes podle něj zamezuje lidem v rozvoji, subtilním způsobem je tvaruje k nevědomé konformitě.

Walter Benjamin (1892 - 1940)

Obrázek 5-8: Walter Benjamin

Benjamin se zabývá se tématem masové kultury a reprodukovatelnost umění.

Možnost reprodukovatelnosti umění znamená ztrátu aury, čímž odpadá „zde a nyní“ uměleckého díla (může být všude). Katedrála se na fotce dostane do kanceláře znehodnocení časově prostorové jedinečnosti.

Neopakovatelnost a trvání je v rozporu s prchavostí a opakovatelností u reprodukce.

Technická reprodukovatelnost osvobozuje umělecké dílo od rituálu (zde a nyní).

Na místo rituálu se umění angažuje v politice. Fotka se stává modelem umění a prvním informačním médiem. Umění se mění ve zboží a autor je producent.

Marshall Mac Luhan (1911 - 1980)

Tento kanadský sociolog se zabýval výzkumem masových sdělovacích prostředků.

Technický pokrok má vliv na vztahy mezi lidmi a informace získávají nový význam a ovlivňují vědomí.

Média a technologie jsou expanzí lidského těla a nervového systému. Neopakovatelnost a trvání je v protikladu prchavosti a opakovatelnosti u reprodukce.

Každé médium představuje samo určitou zprávu, použitím nového média sdělování vzniknou daleko větší dopady sociální i psychologické, než obsahem zpráv, které jsou jím předávány. Telegraf a telefon poprvé umožnily, aby zpráva byla rychlejší než posel. Fotka se stává modelem umění, prvním informačním médiem. Rozhlas a televize - přispěli k informační a kulturní homogenizaci - umožnili každému účastnit se události v okamžik jejího konání.

Vývoj médií je charakterizován takto:

• orální tradice
• technický pokrok má vliv na vztahy mezi lidmi - informace získávají nový význam a ovlivňují vědomí
• knihtisk - okamžitá příčina a důsledek universální gramotnosti - zároveň pokles pozornosti k tištěnému a psanému slovu
• obrazové technologie

Každé komunikační médium představuje jedinečnou uměleckou formu, která zdůrazňuje určité lidské schopnosti na úkor jiných schopností.

Dělí média na:

Chladná - přijímač „divák“ dostává málo informací, musí doplňovat - rádio.

Horká - divák dostane tolik informací, že se stane pasivním - televize.

Tělo se stává strojem.

Umělec má mít schopnost pracovat s médii a má reagovat na změnu chápání reality. Může pochopit povahu vlivu technologií, chápe důsledek nových akcí a předpovídá změnu.

Vilém Flusser (1920 - 1991)

Významný český filozof se zabývající obrazy a komunikací současné doby. Hlavními tématy jeho filozofie jsou jazyk, automat a vztah budoucnosti, minulosti a přítomnosti.

Narodil se v Praze v židovské rodině a už od mládí byl součástí židovské, české i německé komunity. V osmnácti letech uprchl z Prahy před nacisty. Přes Velkou Británii se dostal do Brazílie, kde se usadil a dostudoval v Sao Paulu. Později vyučoval filozofii na univerzitě a stal se profesorem. Od sedmdesátých let pobýval v Provence ve Francii.

Zemřel při autohavárii na česko-německých hranicích 26. listopadu 1991, když se vracel ze své první pražské přednášky.

Automaty

Přílišná složitost textů moderní doby způsobila opětný návrat k obrazům.

Pojem automat je Flusserem používán jako metafora pro jakýkoli systém, který je nahlížen a používán jako black box (černá skříňka), tzn. jako mechanismus, u kterého kontrolujeme pouze vstupy a výstupy, aniž bychom věděli, co se odehrává uvnitř.

Automat necharakterizuje ani tak věc, jako spíš vztah, který k ní zaujímáme.

Automatem nemusí být jen aparát technický (fotoaparát), ale stejně dobře třeba politická strana.

Neschopnost vidět pod povrch a omezení se na pouhé sledování vstupů a výstupů lze potom vidět jako obecnější jev současné doby v souvislosti s mnoha problémy (vztah k lidem, politice a veřejnému životu, moderní technice).

Odmítá běžný pojem díla jako hotové věci, je-li vkládáno do počítače, je otevřeno transformaci, tedy propojení se světem.

Na začátku historie fungovalo magické vědomí, které zajišťovalo propojení s okolím.

Dnes to je býti konáno formou médií.

Etika reklamy

Reklama může být neetická, škodlivá formálně a materiálně.

Formálně tím, že např. klame, zavádí, působí na podvědomí, manipuluje s člověkem. Zneužívá psychologické a filozofické poznatky o člověku, aby ho mohla ovlivňovat a ovládat.

Materiálně tím, že nabízí zboží, které samo je eticky problematické, nebo tím, že vzbuzuje potřeby, které jsou eticky problematické.

Může tedy jít o reklamu, která je formálně správná, ale její ekonomický nebo lidský dopad je škodlivý. Typickým příkladem je reklama na alkohol a cigarety.

Může nastat i případ, kdy reklama sama je eticky neutrální, ale stává se nástrojem sil, které jsou neetické, např. nekalé hospodářské soutěže. Také se mluví o tom, že sama hospodářská soutěž, tedy princip konkurence, je něco neetického, nebo že konkurence je od určitého stupně neefektivní, zbytečná, nebo dokonce kontraproduktivní. Reklama je v tomto případě jen zbytečným plýtváním.

Neetické je ale i to, že náklady na reklamu, byť i eticky správnou, se ve firemním účetnictví započítávají do nákladů, čímž se promítnou do ceny a zákazník je pak nucen platit za reklamu, kterou si neobjednal.

Neetické je, že vnucuje zákazníkovi něco, co by v přirozených tržních podmínkách bylo neprodejné. Takový obchod je neetický - i když reklama za to snad nemůže, ta koná jen svou povinnost. Říká se ironicky, že reklama je prostředek jak přimět lidi koupit něco, co nepotřebují, za peníze, které nemají. Slýcháváme také, že i sám konzumní způsob života je eticky problematický. Eticky problematická je i reklama na reklamu - reklama na druhou.

Konrad Zacharias Lorenz (1903 - 1989)

známý etolog, říká:

"Reklama není ani dobrá ani zlá. Je přirozená. V přírodě samci tokají. Člověk dělá reklamu. Reklama je druh sociální komunikace a jako taková je součástí sociální homeostáze."

Etologie je vědní obor v rámci zoologie, který se zabývá studiem chování živočichů, rozeznáváním jeho vrozených a naučených složek, ontogenetického i fylogenetického vývoje vzorců chování a významu určitých vzorců chování pro přežívání daného druhu.

Homeostáze je stálost vnitřního prostředí. Udržování relativně konstantních vnitřních podmínek při kolísání podmínek vnějších, tedy dynamická rovnováha.

Zygmunt Bauman (1925)

Obrázek 5-9: Zygmunt Bauman

Známý polský sociolog od roku 1971 žijící v Anglii (v roce 1968 vyhnán z Polska) vřazuje reklamu mezi hlavní charakteristiky současné postmoderní doby.

Postmoderna je pluralitní, a to dokonce i v etice, a proto je jako celek eticky relativistická.

Tázat se po etice reklamy je možné. Ale očekávat jednoznačné definitivní odpovědi je nesmyslné.

Bauman řekl: „Pojmu „postmoderní“ používám, protože bez něho se nejde pohybovat v akademických kruzích, ale je mi hluboce lhostejné, jak se naše společnost bude označovat, to stejně udělají naši potomci a nás se ptát nebudou“.

Co je podstatné, jsou dvě věci:

• Žijeme ve společnosti, která vykazuje znaky prokazatelné bezprecedentnosti (například zrychlení sociálního času, neustálá technická inovace, ale také fatální růst populace, obrovský rozpor mezi vyspělými a zaostalými zeměmi, za něž jsme spolu zodpovědni, existence spotřební společnosti se specifickými konzumními vzorci, dominance mládežnických subkultur, které diktují charakter masové kultury atd.).
• Žijeme ve společnosti, která je poznamenána ambivalencí, tzn. že téměř každý sociální jev a proces je nejednoznačný, lze mu současně připsat pozitivní i negativní rysy, lze o něm formulovat zdánlivě rozporné výroky. Tento druhý bod vedl k obrovskému růstu relativismu ve společnosti, což konkrétně neznamená nic jiného než ve svých krajních důsledcích zpochybnění tradičních morálních hodnot, které ztrácejí svou závaznost, protože není sociální síly, která by je ochraňovala. Idylické časy Babičky Boženy Němcové - byly-li kdy - jsou jen krásnou pohádkou.

Tři teze holocaustu (doložené spoustou materiálu sociologického, historického i dokumentárního) pro Baumanův přístup (jímž se odlišuje např. od H. Arendtové) jsou tyto:

• Holocaust nebyl prostým zlem, které páchali zlí lidé, sociální devianti a sadisté, ale tragický, leč předvídatelný produkt naší moderní racionální civilizace a kultury, která proměnila i genocidu v byrokratickou proceduru, při níž vrah nevidí vražděného, a nemá tedy pocit a vědomí přímé mravní odpovědnosti.
• Genocida nebyla účelem sama o sobě, jakkoliv byla součástí politického programu NSDAP, byla realizací velké vize spořádané společnosti podobné dobře pěstěné zahradě, v níž nemá místo plevel - role zahradníka se musí ujmout ti, kteří jsou schopni plevel identifikovat i zničit; v tomto smyslu je holocaust strašlivým pokračováním racionálních projektů dokonalé společnosti, který se však stal možný až v epoše rozvinuté racionality a byrokracie (Weber).
• Holocaust vyžaduje převrácení etických hodnot, vyžaduje etiku poslušnosti, etiku podřízenosti a etiku výkonu, která vytlačuje etiku založenou na lidské blízkosti a sounáležitosti - genocida nepřestává být mravním problémem tím, že tradiční morálku deformuje, naopak, znovu a naléhavě obrací naši pozornost k mravní odpovědnosti za náš svět dnes a nyní.

Reklama je součástí znečištění našeho mentálního a psychického životního prostředí.

Filozoficky by se pak dalo říct, že reklama je neetická tím, že už svou podstatou bagatelizuje lidský rozum, protože apeluje na city, pudy, instinkty.

Reklama také desavuuje (vyprazdňuje) etické zásady a normy.

Popírá lidskou svobodu volby tím, že vytváří nové potřeby a modeluje chování. Filozoficky se tématu reklama dotkl například lingvista Noam Chomsky, sociolog médií Marshall McLuhan, filozof médií Vilém Flusser, filozof a logik Antonín Kosík nebo sociální (a mediální) ekolog Bohuslav Blažek.

Antonín Kosík

Český spisovatel, filozof a vystudovaný matematik působí ve Filosofickém ústavu AV ČR. Pedagogické profesi se věnuje na Katedře softwarového inženýrství na UK, kde vyučuje informatiku. Publikuje v mezinárodní internetové revue www.vulgo.net.

V Britských listech (10.6.2003) Kosík píše: „Reklama účinkuje, aniž by vyjevovala logický postup svého fungování. Jde tedy o zaklínání, oblouznění, znehybnění, zbavuje vlastní vůle, nutí k bezdůvodnému obdivu, ruší kausální myšlení, nastoluje jednání podle stereotypu. Svět zaklíná do televizního universa, do televizní ideologie (svět špatný a dobrý). Diváka pak zaklíná do konzumenta, který žije ve funkci této ideologie. Reklama, podobně jako televize, je amorální - etika se redukuje na soubor k danému účelu pragmaticky zvolených předpisů a pravidel. Reklama - podobně jako televize - je však moralizující. Příkladem moralizace a současné amorálnosti je reklama Benettonu. Reklamní fotograf Oliviero Toscani, vždy oblečený ve vyžehleném válečně reportérském kompletu Benettonu, odhaluje "zkaženost a hnilobu" reklamy (Oliviero Toscani, Reklama je navoněná zdechlina, Praha 1996). Je zlatým dolem Benettonu. Jeho reklamy, striktně bez použití televize, pouze plakáty, zdánlivě ukazují války, smrt, nemoc, násilí - ve skutečnosti jde opět o pozitivní a negativní vzory, svět špatný a svět dobrý“.

Funkce reklamy v institucionálním, informovaném světě je analogická funkci umění ve světě individuálním. Reklama jest institucionální umění.

Bohuslav Blažek (1942 - 2004)

Svou první knihu začal psát v době, kdy působil jako metodolog v Ústavu krajinné ekologie ČSAV. Svou práci zaměřil na hledání spolupráce mezi přírodní a společenskou vědou. Je jedním ze zakladatelů sociální ekologie v Česku. Napsal několik hodnotných publikací, jež nepochybně stojí za prostudování.

Pro tento účel vyjímáme některé pasáže z článku s názvem Nejen o sociální ekologii uveřejněného na e.ARCHITEKT.cz dne 8.11.2004.

Jakou pozici má dnes podle Vás architektura ve společnosti?

Takovou, jakou si zaslouží. Ví se, že se v ní točí velké peníze, ale je zřejmé, že se sama vyčlenila z kulturního dialogu. Snad hlavně kvůli těm velkým penězům totiž de fakto nepřipustila rozvoj architektonické kritiky, čímž zjalověla. To, že v architektonických časopisech vycházejí obsáhlé materiály o nových stavbách, jejichž těžištěm je sebechvála autorů a doplňkem ódy od spřátelených teoretiků, je panoptikální. Tomu odpovídá i způsob vizuální prezentace architektury - bez lidí, nedotčená každodenním životem, až pornograficky nasvícená. Absurdní je, že v den otevření Zlatého anděla se promítal oslavný „dokument“ o jeho vzniku. Jen aby nikoho ani nenapadlo vnímat po svém.

Snažím se tomuto přístupu čelit senzibilizací uživatelů, například na studentském webu www.ideon.cz cyklem Kurs problémového vnímání, jehož první dva díly se týkají právě tohoto smíchovského útvaru (cyklus byl podpořen Nadací Jana Husa) nebo filmem Komu patří architektura? (natočeným pro ČT2 za podpory Nadace české architektury). V každém z těchto projektů spolupracuji s jedním z komunikátorů: Ideon vydává student architektury Martin Sviták, kameramanem filmu byl tehdy ještě čerstvý absolvent FAMU dokumentarista Martin Mareček.

Zaposlouchejte se někdy do veřejných vystoupení hvězd české architektury. Nedokončené věty, vybočení z vazby, slovní vata, narážky, nadávky, škleby... Že se na ně valí kalný proud, který se nedá charakterizovat jinak než jako žvást, nechává posluchače většinou v klidu. Nabídl jsem již dvěma architektonickým časopisům cyklus, ve kterém bych analyzoval diskurs psaní a myšlení o architektuře v nejslavnějších knihách současnosti, ať už od architektů nebo nearchitektů. Nebyl zájem.

Jakou roli sehrávají ve vnímání architektury média?

Média mohou architektuře pomoci probudit její kritickou sebereflexi, což se zatím u nás moc neděje, nebo mohou architekty utvrzovat v jejich samolibosti, tendenci poučovat, v lichocení bohatým a v koketování s „ekology“ - toho jsou plné nedělní přílohy deníků. Rozhovory s architekty tam bývají podobně chytré jako rozhovory s jejich klienty-celebritami. Nezůstávám pouze u dojmů, věnoval jsem rozboru těchto projevů analytické články (v Kritické příloze Revolver Revue i na www.ideon.cz). Neomezoval bych ale roli médií ve vztahu k architektuře na její vnímání - zejména pokud se tím jako obvykle myslí osvěta laiků, aby ji vnímali „poučeně“. Ve svých projektech se snažím otevírat oči přemýšlivým laickým uživatelům a legitimním spolutvůrcům architektury, nikoli jim vštěpovat názvy slohů a autorů, což je jádro slavného Vávrova televizního seriálu Šumná města. Každou reflektovanou a v rodině diskutovanou úpravou nábytku, pokoje, bytu, domu, rekreačního bydlení nebo zahrady se učíme o architektuře neskonale víc než biflováním dat a jmen.

A váš pohled na současnou českou architektonickou scénu? Vyzdvihl byste některou osobnost?

Nechci podporovat tendenci zejména našich dvou největších deníků, MF Dnes a LN (Právo nečtu, asi je to tam taky), redukovat každou oblast sociální reality na žebříčky top jmen anebo top příjmů. Je to ohlupující bulvarizace. V životě jsem spolupracoval s více než padesáti českými architekty, v roli od writera přes konzultanta a specialistu na participaci obyvatel po spoluautora. Velká část z nich mě zaujala jako lidé i tvůrci. Ale vyzdvihovat tu nikoho z nich nebudu. Pokud jde o scénu, hodně architektů se na ní předvádí, ale v publiku je lidí pomalu míň než na scéně. Tento obor je stále více narcistně do sebe uzavřený.

Korespondenční úkol 5-1

Vyberte si jednu publikaci od Jana Patočky a nebo Bohuslava Blažka a napište krátké ohodnocení této práce. Na závěr uveďte svou krátkou polemiku s názory autora.

Test

1. Fenomenologie je nauka o ...

1. jevech
2. stavech
3. psychologii

2. Stoupenci kritiky konzumní společnosti byli inspirování ...

1. Hegelem a Patočkou
2. Marxem a Hegelem
3. Marxem a Baumanem

3. Frankfurtská filozofická škola působila v období II. sv. války v ...

1. Německu
2. Rusku
3. USA

4. Podle Baumana reklama popírá ...

1. lidskou svobodu
2. soudnost člověka
3. obchodní praktiky

5. Podle Kosíka je reklama ...

1. amorální, ale moralizující
2. morální a přirozená
3. morální a moralizující

Shrnutí kapitoly

Touto kapitolou jsme se dostali až k estetice současné a nahlédli jsme k některým názorům na ni. Především se jednalo o kritické přístupy k některým aktuálním tendencím v oblasti estetiky, často v návaznosti na média. Dvacáté století přineslo skutečně některé dosud nepoznané problémy, které s estetikou úzce souvisejí. Rozhodně můžeme očekávat, že rozvoj vědy, techniky a společnosti bude tyto nové trendy přinášet stále e ještě vyšší rychlostí. Proto je potřebné, aby jste uměli analyzovat nově vzniklou situaci a vyvodili z ní správné závěry, které aplikujete ve své profesi.

Doplňující zdroje

• Kolektiv: Sebrané spisy Jana Patočky, Oikoymenh, Praha
• Rezek, P.: Jan Patočka a věc fenomenologie, ISE, Praha, 1993
• Blecha, I.: Jan Patočka, Votobia, Olomouc, 1997
• Horák, E.: Jan Patočka-filozofický životopis, H&H, Jinočany, 1993
• Blažek, B.: Venkov, města, média, Sociologické nakladatelství, Praha, 1998
• Blažek, B.: Venkovy-anamnéza, diagnóza, terapie, ERA, Šlapanice, 2004
• Blažek, B.: Desetiletí, Periplum, Olomouc, 2003
• Blažek, B., Olmrová, J.: Zvrácená pyramida, Sociologické nakladatelství, Praha, 2006