8. Kompoziční prostředky a postupy

RYCHLÝ NÁHLED DO KAPITOLY

Je velmi důležité, abyste pochopili v čem spočívají principy architektonické kompozice. Pokud zvládnete analýzu stávajících kompozic, pak se zřejmě naučíte ji také správně aplikovat ve svých projektech.


Cíle kapitoly

  • Pochopit základy kompozice.
  • Naučit se používat kompozici ve svých projektech.
  • Zvládnout analýzu kompozic stávajících objektů.

ČAS POTŘEBNÝ KE STUDIU

Čas potřebný pro studium této kapitoly je zhruba 210 minut.


KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY

Kompoziční osa, jádro kompozice, dominanta, proporce, harmonie, rytmus, eurytmie, kontrast, symetrie, architektonický akcent, linie v architektuře, divergence, konvergence, metafora, figura, dekorace, genius loci, gesamtkunstwerk, symbolismus, typ.



Kompoziční osa

Směr gradace architektonického a urbanistického prostoru a hmot.


Obvykle sleduje směr nejčastějšího postupu člověka ke kompozičnímu jádru.


U větších architektonických a urbanistických komplexů existují i vedlejší kompoziční osy, směřující k hlavnímu nebo vedlejšímu jádru kompozice.


Jádro kompozice vyvrcholení daného kompozičního tématu v architektuře i urbanismu.


Obvykle je hmotově i prostorově zvýrazněno, často přebírá funkci dominanty.


Součástí kompozice bývají zpravidla i vedlejší (lokální) kompoziční jádra.


Dominanta

Převládající, řídící složka; v architektuře a urbanismu pohledově význačný motiv, přitahující pozornost.


Těžiště kompozičního celku, popř. kompoziční prvek, v němž kompoziční skladba vrcholí.


Pochází z latinského dominatio – vláda.


Při určování toho, co je a co není dominantou spolupůsobí vedle prvků kompozičních a obecně estetických i aspekty ideové a psychologické (viz též symbolismus v architektuře). Jako dominantu obvykle vnímáme stavbu, která má určitý transcendentální rozměr (chrám; malý venkovský kostelík vnímáme jako dominantu, velké obilné silo nebo vodárenskou věž obvykle nikoli), vyjadřuje autoritu (budova soudu, hrad ap., nikoli tovární budova), popř. tradici (jednou z dominant Prahy zůstává stále petřínská rozhledna, zatímco vyšší televizní věž na Žižkově psychologicky jako dominanta přijata nebyla).


Tradičními dominantami bývají chrámové věže a kupole, siluety hradů ap.


S proměnou vzdálenosti pozorovatele se dominanta může proměňovat (z dálky je dominantou celá hmota středověkého hradu, zblízka jeho válcová věž).


Jednotlivé dominanty mohou být ve vzájemné kompoziční vazbě, jejich účinek se může stupňovat (viz též gradace).


Velmi citlivě k otázce dominant přistupovala barokní architektura, zatímco v architektuře 20. stol. byla úloha skutečné.


Proporce

Vzájemný poměrový vztah jednotlivých částí výtvarného díla k sobě navzájem nebo k celku.


Významný výtvarný činitel formální výstavby uměleckého díla.


Proporce a jejich zákonitosti jsou předmětem nauky o proporcích.


V architektuře tvoří proporční soustavu zejména poměr rozměrů, linií, ploch, prostorů nebo hmoty, výšky, šířky, hloubky.


Stavby komponované na základě proporčních vztahů se vyznačují pevným řádem, podle něhož jsou obrysy stavby i její jednotlivé části vzájemně provázány a vytvářejí proporcionální harmonii.


Zatímco proporce určují vzájemné poměry velikostí, rozměr stavby je určen měřítkem.


Harmonie

Soulad proporcí, rovnovážná kompozice protikladů, vyrovnanost navozující dojem klidu, míru a řádu.


Zejména podle antické estetiky náleží harmonie neoddělitelně ke kráse, což se v praxi projevilo při stanovení kánonů.


Za základ viditelné harmonie je obvykle považována hlubší skrytá harmonie světa a vesmíru, popřípadě její odezva v naší duši.


V architektuře vyjadřuje harmonie soulad všech faktorů tvořících stavbu (umělecko-estetický výraz, účelnost, konstrukční jasnost, materiál ap.), v užším smyslu jde o harmonii architektonické kompozice.


Zatímco v ostatních druzích umění se využívá i estetického působení disharmonie, v architektuře je disharmonie všeobecně nežádoucí (může však být záměrná - zejména v postmoderní architektuře). Viz též eurytmie, míra, symetrie.


Rytmus

Pravidelné střídání alespoň dvou rozdílných prvků, motivů v čase (hudební rytmus), ploše i v prostoru.


V architektuře se vytváří pravidelným střídáním architektonických článků (např. arkády), opakováním jednotlivých motivů v kompozici průčelí nebo ve skladbě hmot.


Pravidelný jednoduchý rytmus většinou vyjadřuje vážnost a monumentalitu stavby, složitý rytmus často naznačuje určité uvolnění a hravost.


Rytmus se uplatňuje rovněž v urbanismu (stromořadí, rozestavění dominant ap.).


Eurytmie (soulad)

Harmonie jednotlivých částí i celku.


Rytmické uspořádání detailů do působivého celku.


Eurytmie je podle řecké klasické estetiky přiměřeností (též účelností) věci; věc je krásná, když dobře slouží svému cíli. Viz též rytmus, symetrie.


Z řeckého eu-dobrý, rytmos rytmus.


Logicky však již ve starém Řecku vyvstala otázka, zda např. pancíř vyrobený účelně pro hrbáče je eurytmický.


Rozpor se řešil tím, že se začalo rozlišovat mezi krásou pro toho, kdo věc používá a krásou pro toho, kdo se na věc dívá.


U Římanů byla tato dvojakost vyjádřena termíny PULCHRUM (věci krásné formou) a DECORUM (věci krásné účelností).


Kontrast

Vystupňovaná protikladnost prvků opačných vlastností.


V architektuře se v nejobecnější rovině klade důraz na kontrast prostoru a hmoty, hmoty a plochy, rovného (hladkého) a plastického povrchu, horizontálních a vertikálních linií, plné stěny a otevřeného prostoru (oken, lodžií, kolonád), světla a stínu, malého a velkého měřítka.


Aby architektonické dílo působilo jednotně, je třeba zachovat určité společné znaky, které umožňují poukázat na odlišnost ostatních prvků.


Kontrastem vytvořená dynamická rovnováha je považována za harmonický kontrast.


Přílišné vystupňování kontrastu (chybějící společné znaky) obvykle přerušuje souvislost uměleckého i architektonického díla.


Symetrie (souměrnost, řecky původně správná míra)

Úměrný soulad jednotlivých částí stavby.


Jedna z vůdčích formálních zásad zejména klasické architektury, související se stanovením proporcí a s celkovou harmonií.


Symetrii lze založit na propočtu vztahů podle vzájemných poměrů, významným prvkem pro stanovení symetrie je však i umělcův cit a vnímavost, které mohou korigovat případnou strohost matematicky přesné (nelidské) symetrie.


V ideálním případě je symetrie založena na zásadě stejné vzdálenosti bodů, linií a tvarů od středového bodu, linie nebo roviny. Nejčastější je zrcadlové uspořádání stavebních prvků napravo a nalevo od pomyslné osy (osová symetrie) u formálně osově řešených staveb.


Zejména v době baroka byl kladen důraz na osovou symetrii do té míry, že funkční prvky na jedné straně osy bývaly doplněny napodobeninou těchto prvků na straně druhé. Malostranský Morzinský palác má kromě skutečného vstupního portálu naznačen i portál nefunkční, na hradčanském domě U obrazu Panny Marie (U černého vola) jsou na fasádě symetricky domalována neexistující okna.


Odchylky od symetrie lze esteticky uspokojivě řešit rovnováhou – vyvážeností tvarů, objemů a ploch.


Architektonický akcent

Zdůraznění (zvýraznění) určitého architektonického prvku, hmoty nebo prostoru.


Architektonický akcent může být ryze estetický (zvýraznění centrální části objektu) nebo může být podmíněn ideově (bohatěji zdobené piano nobile, věž nad křížením chrámové lodi) či praktickými potřebami (přehledná orientace v rozsáhlém a členitém objektu ap.).


Piano nobile

Piano nobile, italsky vznešené poschodí, francouzsky belétage - hlavní podlaží (obvykle první patro, v rokoku též přízemí) barokního zámku nebo paláce. Je vyšší a zdobnější než ostatní patra (než patro rodinné a patro pro služebnictvo), obsahuje reprezentační sál. Ten může mít i dvoje okna nad sebou, obvykle převyšuje ostatní zámecká křídla a často vystupuje plochým nebo válcovým rizalitem z průčelí. Někdy lze ze sálu vstoupit na připojený balkon a odtud popř. vnějším ozdobným schodištěm sestoupit do parku. Viz též maison de plaisance.


Schwarzenberský palác ve Vídni (od 1697 Johan Lucas von Hildebrant, dokončil Johan Bernard Fischer) ústřední válcová část – ucelenější monumentálnější vzhled.


Barva v architektuře

Barva je významný dekorativní, ale i prostorotvorný činite.


U architektury tektonické může barevné odlišení architektonických článků podpořit vyjádření její struktury (viz též dórský řád).


Barevnost fasád (jednobarevná nebo polychromní), její pestrost nebo střízlivost je slohově podmíněna.


Pestré fasády byly uplatněny zejm. v baroku (užívání kontrastních a sytých tónů) a v rokoku (tóny pastelové).


Antikizující řády (renesance, neoklasicismus) barvu téměř neuplatňovaly (kromě přirozené barvy kamene nebo dvoubarevných renesančních sgrafit) s mylným poukazem na bělost antické architektury (která však byla původně polychromovaná).


Zvláště v barokní architektuře byl plně využíván světelný kontrast (osvětlené plastické články a stín, který vrhají).


Barevnou charakteristiku získávaly stavby také různou texturou materiálu (hrubý povrch světlo odráží nerovnoměrně a působí jako tmavší, hladký povrch působí jako světlejší).


Postmoderní barevnost často nerespektuje strukturu stavby a je zaměřena na vyvolání samostatného dojmu.


Linie v architektuře

Tlumočí v detailu i celku charakter architektonického díla, oživuje plochu, usměrňuje jednotlivé plastické prvky ...

  • vodorovná přímka
  • svislá přímka
  • spojení vertikály s horizontálou
  • lomená přímka
  • křivka
  • stoupající křivka a spirála

Různé druhy linií mají různý estetický i psychologický dopad.


Svislá přímka je dynamičtější.


Spojení vertikály s horizontálou vyvolává určité dramatické napětí, ale též kompoziční vyváženost (např. u chrámu řeckého).


Lomená přímka vnáší do architektury prvek vzruchu, nejistoty, někdy též disharmonie.


Křivka evokuje obdobně jako přímka plynulost a stálost, zároveň je však dynamická a plastická, svou „měkkostí“ často lépe lahodí oku.


Silně dynamicky působí stoupající křivky a zejm. spirála.


Kombinací přímek a křivek lze vytvořit řadu variací s různým akcentem.


Divergence

Rozbíhavost - mírné rozbíhání dlouhých kolonád, uličních front apod.


Umožňuje vyvolat optickou iluzi; poutník procházející mezi kolonádami ke chrámu nebo jiné dominantě považuje kolonády za rovnoběžné a průčelí chrámu, ke kterému sloupoví směřuje, se mu jeví bližší a menší, než je ve skutečnosti.


Klasickým příkladem je prostor náměstí před chrámem sv. Petra v Římě (G. Bernini); efekt divergence zde umožnil zjemnit monumentální měřítko průčelí chrámu, který svou velikostí ohromí až tehdy, když poutník stojí přímo před ním.


Vodorovná přímka evokuje stálost a pravidelnost.


Z latinského diversus rozbíhavý, směrem různý.


Konvergence

Sbíhavost; mírné sbíhání dlouhých kolonád, uličních front apod.


Poutník procházející mezi kolonádami k chrámu nebo k jiné dominantě považuje kolonády za rovnoběžné a průčelí chrámu, ke kterému sloupoví směřuje, se mu jeví vzdálenější a větší, než je ve skutečnosti.


Efekt konvergence byl užíván zejm. v období baroka, např. Fr. Borrominim v kolonádě (průchodu) římského paláce Spada, která se v jednom směru zužuje a snižuje.


Proslulé je užití tohoto efektu na schodišti Scala Regia ve Vatikánu od G. L. Berniniho, kde je perspektivní dojem zesílen i postupně se zmenšujícími architektonickými články (sloupy, nikami, kasetami valené klenby).


Z latinského konversus sbíhavý, směrem různý.


Metafora

Je jeden ze základních prvků architektonické řeči.


Člověk se vždy dívá na novou budovu měřítkem jiné stavby nebo podobného předmětu - tedy pomocí metafory.


Vše nové je pochopeno metaforou, např. betonové mříže v 50. letech byly interpretovány jako včelí úl, struhadlo ap. Poté, co byly přijaty jako samozřejmost byly již nazývány z funkčního hlediska a ne metaforicky (toto je patrová garáž). Potom mohly samy sloužit jako nástroj přirovnání: tato budova vypadá jako velkokapacitní patrová garáž.


Cesta od metafory ke klišé, od novotvaru přes trvalé užívání až k architektonickému znaku je cestou mnoha úspěšných architektonických forem a technik.


Významné jsou i negativní metafory - lepenková krabice, krabice od bot, králíkárna.


Figura

Tvoří architektonickou základnu (vyúsťují v architektonicky typických tvarech jako věž, rotunda, kupole, průčelí, oblouk, okno, brána, ulice, náměstí apod.


Figury společně skládají řeč, která, je-li užívána s pochopením, naplňuje naše prostředí významy, které jsou základní lidskou potřebou.


Jencks Charles (1939, Baltimore, USA) - anglo-americký architekt, teoretik architektury a filosof; významný představitel postmoderního myšlení. V roce 1977 vydal knihu The Language of Post-modern Architecture (Jazyk postmoderní architektury), v níž rozvíjí sémantickou koncepci architektury. Řeší otázku sdělnosti v architektuře, která byla abstraktní estetikou funkcionalismu zcela narušena a stala se anonymní.


Architektonický jazyk musí mít podobně jako řeč určité základní jednotky významu - dveře, okna, sloupy, příčky. Budova jako jazyk je složena do určitých celků podle určitých pravidel. Porušení ustálené skladby architektonických „slov“ je vnímáno jako nelad, anebo jako komika, popř. jako nečekaně příjemná změna, chápaná jako narušení řádu.


Rozdílnost vizuálních kódů tedy vede k nejednoznačnosti hodnocení - stejná stavba může být hodnocena jako krásná i jako ošklivá a obě tvrzení jsou pravdivá. Univerzální jednoduchý jazyk funkcionalismu k nám však takto nepromlouvá, neboť neumožňuje výše uvedenou pestrost skladby.


Dekorace

Je souhrn všech ozdobných systémů na určité ploše nebo prostoru.


Dekorativismus - tvůrčí postup zdůrazňující výzdobu (dekoraci); výzdobná funkce převažuje nad výrazovou a obsahovou stránkou díla.


Pojem pochází z latinského decorare zdobit.


Ornamentika – soubor ornamentů příznačný pro určitý umělecký sloh, okruh, dílo významného umělce a podobně, nebo používaný v určité geografické a kulturní oblasti, určité epoše a podobně.


Dekorativismus je typický zejm. pro závěrečné (tzv. barokní) fáze slohových období. Výrazně byl potlačen moderní architekturou 1. pol. 20. stol. (purismus), v soudobé, zejména postmoderní architektuře roste opět jeho význam.


Genius loci (duch místa)

Ve starověkém Římě původně ochranný duch vládnoucí určitému místu.


Přeneseně je to specifická jedinečná atmosféra určitého místa. Převážně subjektivní pojem, vyjadřující osobní vztah člověka k určitému místu; objektivní prvek genia loci je dán jedinečností daného místa v životě obyvatel v průběhu času až do současnosti.


V architektuře lze genia loci procítit zejm. u historií posvěcených, tzv. žitých, rostlých architektur i celých urbanistických celků.


V tomto případě lze hovořit i o ceně stáří (a o lidském posvěcení) bez ohledu na umělecké kvality místa; genia loci mívají nejen uličky Malé Strany, ale i zákoutí periférie.


Moderními architekty konce 19. a 1. pol. 20. století byl pojem genia loci jako ryze subjektivní, staromilský a pověrčivý vesměs odmítán. Rozsáhlé regulační a asanační plány často vědomě nerespektovaly kolorit místa a usilovaly vytvořit novou architekturu na vědeckém základě.


V poslední čtvrtině 20. století však v reakci na jednolitý internacionální styl (který svou abstraktní uniformní povahou neevokuje žádnou specifičnost místa) je pojem genia loci často rehabilitován, např. dílem norského historika a teoretika architektury Christiana Norberga-Schulze.


V architektuře se klade opět důraz na jedinečnost žitého prostoru, rozvíjí se různé lokální styly.


Z latinského genius nadpřirozená živoucí síla, locus místo.


Gesamtkunstwerk

Souborné umělecké dílo - celistvé, jednotné umělecké dílo, vzniklé vzájemným působením různých oblastí výtvarného i jiných umění.


Velká část architektury má charakter Gesamtkunstwerku, na němž se v souladu podílí množství estetických faktorů i druhů umění a to nejen výtvarných, ale například i hudby (hudební rozměr prostoru, ozvěna, rezonance).


Katedrála jako Gesamtkunstwerk

Gotická katedrála je nesporně vrcholným uměleckým, ale i myšlenkovým dílem gotické doby (vedle teologických sum, jejichž myšlenky vlastně převádí do kamene). Ztělesňuje v sobě všestranně prokomponované umělecké dílo, Gesamtkunstwerk. Promlouvá svým mystickým poselstvím k našim citům i mysli, vřazuje nás do povznášejících prostorových vztahů, působí dokonalým zpracováním hmoty (kamenné profily), barvou (vitráže, barevné profilované články), obrazy (mozaika, nástěnná malba), sochami, hudbou (varhany), zpěvem (gregoriánský chorál), slovem (liturgie), zvukem zvonů i vůní (kadidlo).


Symbolismus v architektuře

Stavba nebo některá její část symbolickou (znakovou) formou tlumočí určitý předmět nebo myšlenku.


Nejsilněji je symbolická složka zastoupena u pomníků a památníků, kde často převažuje nad funkčností.


Velký význam má rovněž u oficiálních staveb, vyjadřujících ideologii doby (chrámové věže, široká otevřená průčelí reprezentativních budov, symbolické opevnění - krenelování - renesančních radnic).


Velice rozšířený je symbolický dekor (plastický, malířský), který však v pravém slova smyslu nevytváří architektonický symbol, pouze symbolickým významem stavbu funkčně individualizuje a zařazuje (rodové a státní znaky ap.).


Často získaly symbolický význam i slohotvorné prvky jako celek. Typický je zejm. ideologicky motivovaný historismus (např. v českém baroku poukaz na dobu Karla IV. uplatněním gotických prvků).


V období historismu různé styly symbolizovaly různé funkční zařazení staveb (gotika byla určena pro stavby sakrální a charitativní, renesance pro budovy správní ap.).


Některé symbolické architektonické znaky jsou v dané civilizaci relativně ustálené a všeobecně rozšířené (vertikalita chrámových věží v křesťanském světě, stupňovitá centrální část hinduistických chrámů, symbolizující mytický střed světa - horu Meru), jiné dobově omezené (chrámové věže protireformačních kostelů se stavěly po stranách apsidy jako symboličtí strážci oltáře), další vytvořené pro konkrétní případ (např. Newtonův kenotaf E.-L. Bouléeho symbolizující zemskou sféru).


Některé konstrukční prvky byly dodatečně opatřeny symbolikou (gotický oblouk interpretovaný jako sepjaté ruce, ústřední svorník jako symbol Krista).


Významnou symbolickou funkci měl od počátku architektury její půdorys (architektonický i urbanistický), který často vyjadřoval propojení lidského mikrosvěta s kosmickými vztahy (více viz v hesle orientace architektury). Např. rozložení dominantních objektů horního Nového Města pražského symbolizovalo v době Karla IV. Jeruzalém, Berniniho kolonáda na náměstí sv. Petra v Římě symbolizuje otevřenou náruč církve. I půdorysná symbolika může být jednorozměrná a symbol se v ní redukuje na znak: Santiniho půdorys dvora Lyra v podobě lyry.


Půdorys hlavního města Brazílie (silueta letadla) symbolizuje rychlý start země k modernizaci.


Od nejstarších dob až do období baroka se symbolika vázala zejm. na obecné vyjádření ideje (např. symbolika tibetského čhörtenu), někdy s hlubokým a složitým esoterním významem (katedrála v Chartres, letohrádek Hvězda).


Symbolismus se výrazně uplatňoval především v období gotiky a baroka, zatímco v době renesance byl oslaben.


Později symbolika poukazovala spíše na účel stavby. Od doby neoklasicismu estetické koncepce symbolický význam staveb většinou odmítají, neboť stavba má plně vyjadřovat pouze sebe a být v tomto smyslu soběstačná. Tento názor v estetice přetrval až do poloviny 20. stol. (avšak ani funkcionalismus se symbolismu zcela nevzdal, např. při záměrném zdůraznění strojové estetiky - nautické a aeronautické motivy).


Výjimku ve všeobecném odmítání symbolické funkce architektury tvořily zejm. totalitní země (SSSR, fašistické Německo), které plně využívaly i symbolického působení architektury (mj. docházelo i k vědomému nahrazování starých symbolů novými - např. v socialistických zemích vědomá tendence potlačit dominanty venkovských kostelíků vysokými obilnými sily ap.).


Podstatně byl přehodnocen vztah k symbolismu až v postmoderní architektuře, která (ve své nepokleslé nezkomercionalizované formě) dává přednost pluralitě symbolických poukazů před jednoznačnou symbolikou (vícenásobné kódování stavby ap. Viz též metafora).


Typ

V architektuře vzor, předloha, často opakovaný ustálený základní tvar (forma), vyskytující se v určitém časovém rozmezí nebo v dané oblasti.


Může to být architektonický článek (kyma).


Půdorysný rozvrh (typ Il Gesu, peripteros).


Celkové prostorové uspořádání (bazilika) ap.


Každý architektonický sloh si vytváří své vlastní architektonické typy, jiné přejímá, respektive je upravuje a přizpůsobuje. Na základě architektonické typologie lze rozlišit např. architekturu palácovou, kostelní, domovní, sloupovou, bazilikální a další.


Test

1. Dominanta je ...

  1. řídící složka
  2. potlačovaná složka
  3. postava

2. Jádro kompozice je ...

  1. střed arch. prostoru
  2. střed budovy
  3. vyvrcholením kompozičního tématu

3. Harmonie je ...

  1. nesoulad proporcí
  2. soulad vnitřních prostor
  3. soulad proporcí

4. Akcent je ...

  1. zdůraznění prvku
  2. potlačení prvku
  3. dominanta

5. Genius Loci je ...

  1. duch místa
  2. životní prostředí
  3. tajemné prostředí

Shrnutí kapitoly

Touto kapitolou jsme uzavřeli vstup do teorie a estetiky architektury a měli byste tedy mít poměrně široký základ v tomto oboru. Pro celoživotní praxi je to pochopitelně málo a chcete-li být úspěšní, musíte pokračovat v samostudiu, ve kterém vám kolektiv autorů přeje hodně úspěchů.


Doplňující zdroje

  • Dudák, V., Pošva, R., Neškudla, B.: Encyklopedie světové architektury, Díl 1, Baset, Praha, 2000
  • Kolektiv: Všeobecná encyklopedie, Diderot, Praha, 1999

Vytisknout | Nahoru ↑